Staré Město pražské dostalo status města kolem let 1232-34, ale na panovníkův souhlas k vybudování své radnice jako místa i symbolu městské samosprávy museli Staroměstští čekat přes 100 let. Pro své sídlo zakoupili rohový dům na Staroměstském náměstí, kterému přistavěli patro s radní síní, dodnes dochovanou. V pozdně gotickém stylu je upraven hlavní portál. Vedle prvního domu byla postavena věž o výšce 69,5 m se vzácnou gotickou arkýřovou kaplí, která je dílem slavné kamenické dílny Petra Parléře. Zanedlouho přibyl k radnici další dům, je nápadný svým honosným renesančním oknem s nápisem Praga caput regni ( Praha hlava království ). V roce 1510 staroměstští konšelé, aby zlepšili obecní důchody, zřídili pod radniční věží 21 kamenných krámků, kde se prodávala sůl a koření. Nad krámky byla pavlač na které seděl při veřejné popravě 21.6.1621 císař Ferdinand II. s rychtáři tří pražských měst vyslanými k dohledu nad touto politickou exekucí. V 16. století přibyl třetí dům a v 19. století měla radnice domů již pět. Ten poslední, renesanční dům U Minuty, má fasádu bohatě vyzdobenou sgrafity. Na radnici je patrné, že byla v určitých údobích upravována. Rušným obdobím ve stavebních dějinách Staroměstské radnice je první polovina 19. století. Tehdy o ní rozhodoval sám Ferdinand V. Přestože panovník a jeho největší purkrabí hrabě Chotek schválili zásadu, aby při přestavbě radnice byla šetřena její starobylá povaha, vladař svůj názor zčistajasna změnil. Nařídil aby radnici přebudoval vídeňský dvorní rada Peter Nobile. Pražané protestovali, nechtěli se smířit s myšlenkou, že by v Praze měla být vídeňská pseudogotika. Po dvaceti letech sporů došlo ke kompromisu. Díla se ujal dvorní stavební rada Pavel Sprenger, který v roce 1848 přestavbu dokončil. Sprengerovo pojetí sice vycházelo z Nobileho návrhu, ale nebylo tak tvrdé. Zachovalo jižní frontu, včetně orloje, s jehož demolicí se v původním návrhu počítalo. Ale i tak vyrostl v centru Prahy cizí prvek vídeňského stavitelství. Paradoxně však zrovna tento prvek padl za oběť náletům v roce 1945 při kterém byla radnice těžce poškozena. Zůstalo jen torzo u  věže které naznačuje kde se tato část radnice nacházela. Opakovaně byly vypisovány architektonické soutěže na dostavění chybějící části radniční budovy, ale žadný z návrhů nebyl zatím realizován. Věž s orlojem byla opravena, plocha po zničené budově byla ponechána jako park. Návštěvníky Prahy láká na radnici nejen její vyhlídka z věže, ale také orloj. Nejstarší část z něj je hodinový stroj, který zhotovil roku 1410 hodinář Mikuláš z Kadaně. Mistr Hanuš, o němž pověst praví jako o tvůrci jej pouze v roce 1490 obohatil o kalendářní ciferník. Figurky 12 apoštolů, i když byly přidány k orloji o něco později a časem nahrazeny novými, již také vykonávají svojí pochůzku přes 500 let. Spodní část orloje tvoří kalendářní „měsíčník“. Znamení zvěrokruhu a výjevy venkovských prací, které charakterizují jednotlivé měsíce v roce, namaloval v roce 1865 Josef Mánes. U této osoby se ještě s jednou pověstí zastavíme. Lidová pověst praví že kdo se dotkne orloje, brzy zemře anebo zešílí. A právě Mánesa od zakázky namalování medailonů jeho přátele ve vztahu k pověsti a malé finanční částce od práce odrazovali i když si ji Mánes považoval. Konec života Mánes protrpěl, k fyzickým bolestem se přidaly deprese a utrpení duše, spojené s posedlým hledáním divoké žluté růže.