Vchynicko-tatovský kanál, - Plzeňský kraj

Vchynicko-tetovský kanál měl za úkol dopravit těžené dřevo v této oblasti Šumavy do řeky Otavy. Tento kanál vyprojektoval stejně jako Schwarzenberský plavební kanál ing. Josef Rosenauer. S výstavbou bylo započato v polovině roku 1799. Kanál obcházel nesplavné koryto Vydry. Na jaře roku 1800 na stavbě pracovalo 203 tesařů, 108 zedníků a okolo 1000 nádeníků což mělo za následek dostatek pracovních příležitostí pro tento kraj. Na výstavbu kanálu následovaly i další práce aby byla zajištěna plavební cesta do Prahy. Znamenalo to proražení kamenných prahů v korytě řeky Křemelné, odstranění kamenů v Otavě a úpravě koryta Vltavy. Oficiální povolení k plavbě bylo uděleno 3.9.1801.

Vlastní kanál dlouhý 17,8 km se sestával ze tří částí spojených kamennými skluzy a závěrečného skluzu do Křemelné. Začíná u hradlového mostu před obcí Modrava a končí trubním skluzem nedaleko obce Srní. Kanál překonává na celou svoji délku výškový rozdíl 243 m, spád má ale někde okolo 2-3 promile což umožňovalo rychlost plavení 4 km/hod. To byla bezpečná rychlost nejen pro kanál, ale i pro plavené dřevo. Dostatek vody pro plávku zajišťoval systém 8 nádržek nazývané také „Švele“, které byly budovány na horních tocích potoků. I když dokázaly akumulovat celkem 90.000 m3 vody plavilo se jen v průměru 30 dní v roce většinou v měsících dubna a května. Dnes se již vodní nádrže nevyužívají. Dřevo které se v kanelé plavilo mělo délku cca 75-100 cm, takže šlo spíše jen o dřevo určené jako palivové. Kanál nebyl uzpůsoben pro plavení dlouhých kmenů. Ty byly nadále sváženy volskými potahy k řece Otavě. Plavební cesta i kanál sice pomohla k vyššímu zhodnocení dřeva, zaroveň znamenala další neřízenou těžbu a drancování lesa. Jeho výsledkem bylo rozsáhlé odlesnění panství, kterého se zděsil i sám kníže Schwarzenberg.

Asi po 40 letech klesla poptávka po dříví, které více nahradilo uhlí z povrchových těžeb. Nového oživení plavby nastalo po noci 26.10.1870, kdy vichřice a následná kůrovcová kalamita zlikvidovala poslední zbytky pralesa na Šumavě. K plavení dřeva přestal kanál nadobro sloužit v roce 1958. Za celou dobu přepravil 4.000.000 m3 dřeva. Od roku 1942 je využíváno 9 km plavebního kanálu (od rechlí po Mosau) pro účely vodní elektrárny. Z lokality Mosau, z tzv. vtokového objektu je voda sváděna potrubím o délce 3.218 m do akumulační nádrže Sedlo. K překonání údolíček s výškovým rozdílem pouhých 10 m byly využity dvě shybky. Ze Sedla putuje voda do vyrovnávací komory tzv. vodního zámku a odtud padá tlakovým potrubím o délce 900 m s výškovým rozdílem 216 m do vodní elektrárny Vydra na Čeňkově pile.

Na plavebním kanále se nachází celkem osm historických obloukových mostků, které také chrání tento kanál. Stavěly se z místního kamene, hlavně žuly. Nejdůležitějším kamenem těchto mostků je ten úplně prostřední tzv. vrcholový klenák, ten drží most pohromadě, bez něj by se zřítil.