Budova pojišťovny

1. Úvod
2. Památky
3. Detail článku

Praha

Ve Spálené ulici dnes stojí monumentální secesní dům čp. 76, sídlo důležitého peněžního ústavu, České pojišťovny, instituce která byla založena v roce 1827. V roce 1869 koupila pojišťovna dům ve Vladislavově ulici a vzápětí zde ve Spálené. Tato instituce poskytla částku na 5.000 zlatých na stavbu Národního divadla a zároveň jej přijala do své pojišťovací ochrany. Proto když Národní divadlo vyhoře…

Adresa a kontaktní informace

Ve Spálené ulici dnes stojí monumentální secesní dům čp. 76, sídlo důležitého peněžního ústavu, České pojišťovny, instituce která byla založena v roce 1827. V roce 1869 koupila pojišťovna dům ve Vladislavově ulici a vzápětí zde ve Spálené. Tato instituce poskytla částku na 5.000 zlatých na stavbu Národního divadla a zároveň jej přijala do své pojišťovací ochrany. Proto když Národní divadlo vyhořelo, zaplatila Česká pojišťovna na pojistném 297.869 zlatých. Byla to bezkonkurenčně největší náhrada zaplacená tímto ústavem v 19. století. Na počátku 20. století se ústav rozhodl pro výstavbu nového domu. V roce 1907 byl starý dům zbořen a již v květnu 1909 ve stylu módní secese byl předán do užívání nový objekt. Monumentální budova s ústředním schodištěm byla i vynikajícím souborem uměleckořemeslných doplňků. Jedním z takových doplňků interiéru objektu je i kašna s uměleckou mozaikou, umístěná v přízemí u nástupu na centrální schodiště. V té svého času přebýval dnes již legendární úhoř jménem Pepík, kterého znali nejen zaměstnanci a klienti tohoto ústavu, ale téměř celá tehdejší Praha. Do svého útočiště se dostal v roce 1914, tehdy jej chytil ve Vltavě někdejší zřízenec pojišťovny pan Oulík. Umístěním do kašny mu daroval život a to život dlouhý. Podle odborné literatury se dožívá úhoř pod podmínkou že zemře přirozenou smrtí asi 15 let. Pepík však přežil v bezpečí kašny první i druhou světovou válku i několik generací pojišťováků a do věčného rybího ráje se odebral až v roce 1976. Ve zdejší kašně žil tedy neuvěřitelných 62 let!!! Po celou dobu, až do své smrti se o něho vzorně staral pan Oulík. Jeho starostlivost o úhoře šla až tak daleko, že když jednou chytil ve Vltavě lína, dal jej rovněž do kašny, aby jeho miláček měl společnost. Lín byla samička a proto dostala jméno Mařenka a s Pepíkem se staly velkými kamarády. Dokonce ač byly v nádrži instalovány dvě trubky, oba obývali ve svornosti pouze jednu. Po smrti Oulíka převzal péči o tyto ryby správce domu pan Evžen Cvrček. Ten se také jednou stal doslova jejich zachráncem a to když této nerozlučné rybí dvojici neznámí uličníci nalili nepozorovaně do kašny inkoust. Obě ryby již byly téměř ve stavu klinické smrti, plavaly bříšky nahoru, ale omýváním v roztoku hypermanganu se je podařilo oživit. Lín Mařenka žil v kašně 10 let, úhoř Pepík již zmiňovaných 62. Ty prožil díky péči a zájmu i ostatních zaměstnanců v pohodě a dorostl do délky 74 cm. Po své smrti byl vypreparován a jako rarita byl předán do zoologického oddělení Národního muzea. V roce 1993 nechal tehdejší ředitel Městské správy vnějších služeb ČP František Smetana opět osadit úhořem jménem Pepík II. Nový nájemník je však Pražanem pouze naturalizovaným, pochází z nejmenovaného rybníka v okolí Tábora. Do pražské vody se mu příliš nechtělo, těsně před slavnostním aktem, jeho vlastního vypuštění do kašny, unikl z transportního kbelíku, ale na podlaze byl záhy odchycen. Dnes si již zvykl a tak nezbývá nic jiného než mu popřát stejně dlouhá léta jako jeho předchůdci.

Související kategorie

« zpět na seznam položek

Sdílet

• Facebook
• Evernote
• Twitter
• E-mail