Dům U Sladkých

1. Úvod
2. Památky
3. Detail článku

Praha

Tento poměrně rozsáhlý staroměstský dům je v jádru gotický a stojí na místě někdejšího románského dvorce. Právě zbytky historického románského kvádříkového zdiva a dokonce části někdejší dřevěné stavby zde našli archeologové při rozsáhlém průzkumu. Velkou zajímavostí se stala skutečnost, že jeden z někdejších domků v dnešním celistvém křídle při Jilské ulici patřil v letech 1484-87 známému kamení…

Adresa a kontaktní informace

Tento poměrně rozsáhlý staroměstský dům je v jádru gotický a stojí na místě někdejšího románského dvorce. Právě zbytky historického románského kvádříkového zdiva a dokonce části někdejší dřevěné stavby zde našli archeologové při rozsáhlém průzkumu. Velkou zajímavostí se stala skutečnost, že jeden z někdejších domků v dnešním celistvém křídle při Jilské ulici patřil v letech 1484-87 známému kameníku a staviteli Matyáši Matěji Rejskovi z Prostějova. Ten se proslavil dostavbou Prašné brány a stavbou chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. V minulosti byl domem právovarečným, to znamená že zde byl jeden z četných pražských pivovarů ( těch bylo v minulosti hodně, mnoho domů vlastnilo toto právo ) a samozřejmě nechyběl hostinec. Při průzkumu byly objeveny tři studny, takže vodou pivovar rozhodně netrpěl. Zdejší pivovar svého času náležel pražské bohaté rodině Kittlů. Jejím zvláště známým členem byl Emanuel Kittl, velký milovník umění a mecenáš. Byl majitelem 23 pražských domů, několika pivovarů a lukrativních pozemků. Jemu a jeho manželce opěrní zpěvačce Jindřišce Šrutovové se 26.2.1876 narodila dcera Emilie, pozdější proslulá pěvkyně a velká česká vlastenka Ema Destinnová. Na rohu domu, na kraji Husovy ulice, je kamenný nárožník, patník s hlavou maskarona ze žehrovického pískovce, a zbytek mozaikové dlažby z růžového sliveneckého mramoru. Tento patník se považuje za jejich krále a říká se že jeho hlava na Pražany šklebí už 600 let. Tato vizáž mu prý zůstala od toho, jak se vysmíval povozům a kočárům, kterého se od něho odrazily. Ani takový patník nebyl ve středověku zvláštností a neměl jen funkci dekorační. Chránil rohy před nárazy kol povozů a kočárů. Často v horní části bývala ještě prohlubeň, ve které byla voda. V ní zhasínali sluhové pochodeň, kterou nesli před jedoucím kočárem.

Související kategorie

« zpět na seznam položek

Sdílet

• Facebook
• Evernote
• Twitter
• E-mail